Chemická bezpečnost je výzvou i nezbytností

Současný život si prakticky nelze představit bez chemického průmyslu. Chemie je zdrojem celé škály stěží nahraditelných výrobků, pohodlí i pracovních míst, má ale i svou odvrácenou tvář. Nezodpovědnost vedení chemických koncernů již stála zdraví i životy statisíce lidí po celém světě.

Mnohá vážná onemocnění či legislativní opatření dnes nesou jména průmyslových katastrof, které byly jejich příčinou. Platí to například pro „minamatskou nemoc" — akutní otravu způsobenou rtutí, nebo pro „Direktivu Seveso", kterou Evropská unie, po tragickém neštěstí v severní Itálii, nařídila průmyslovým podnikům zpracovávat havarijní plány.

Při slovech „průmyslová havárie" si zřejmě většina lidí vybaví výbuch ukrajinské jaderné elektrárny Černobyl nebo na katastrofu chemičky v indickém Bhópálu. Rádi bychom se uklidnili vírou, že havárie se odehrávají jen v chudých zemích, kde chybí moderní technologie, fungující zákony a přísná kontrola. Byl by to však omyl. K vážným neštěstím, způsobeným často pouhou snahou vydělat více peněz nebo lidskou nedbalostí, dochází i v bohatých zemích Západu.

Také v České republice jsou úniky nebezpečných látek do životního prostředí hrozivě časté. Tisíciletá povodeň v roce 2002 odhalila, že mnohé chemické továrny jsou zabezpečené ledabyle nebo vůbec a havarijní informační systémy nefungují. Děsivé byly zprávy o několika po sobě jdoucích únicích chlóru z Spolany Neratovice, sudy chemikálií ze stejné továrny plující po Labi, a zejména mlžení manažmentu chemičky a skrývání pravdivých informací před ohroženými lidmi.

Ve stejném roce jsme byli svědky požáru Spolchemie Ústí nad Labem, při nemž explodovaly sudy chemikálií i celá výrobní zařízení. Podnik, umístěný v centru stotisícového města, do té doby neustále ujišťoval, jak je bezpečný. V lednu 2006 unikly kyanidy z Lučebních závodů Draslovka v Kolíně a zamořily více než 80 kilometrů Labe. Na hladinu vyplavaly desítky tun mrtvých ryb. Továrna únik přiznala až ve chvíli, kdy bylo očividné, že havárii nemohl způsobit nikdo jiný. Výčet neštěstí, která zavinil průmysl a o kterých nebyli včas informováni obyvatelé, by byl hodně dlouhý.

K zamořování životního prostředí toxickými látkami ale nedochází jen při požárech a haváriích. Nedozírné následky může mít i "běžný provoz" technologicky zastaralých průmyslových zařízení. Spalovny odpadů například kontaminují půdu ve svém okolí jedovatými dioxiny, výroba dřevotřísky může mít za následek rakovinotvorný formaldehyd v ovzduší, elektrolytická výroba chlóru má za následek každodenní úniky rtuti do řek.

Hrozící rizka bychom neměli podceňovat; hrozbám se přitom často můžeme zcela vyhnout. Řada nebezpečných látek dnes má bezpečné alternativy, existují i moderní náhrady celých výrobních postupů. Není-li však průmysl vystaven tlaku legislativy a veřejného mínění, investuje do špičkových technologií, bezpečnosti a prevence jen s největším sebezapřením.

V roce 2001 spatřila světlo světa Stockholmská úmluva, která si klade za cíl na celém světě eliminovat 12 vysoce nebezpečných chemikálií, tzv. perzistentních organických látek. Patří mezi ně například dioxiny, polychlorované bifenyly nebo nechvalně proslulé DDT, které se dodnes nachází v tělech ryb v Antarktidě a způsobuje neplodnost polárních medvědů, přestože se již od 70. let ve většině zemí světa vůbec nepoužívá.

Nadějí pro lepší budoucnost může být i nová chemická politika Evropské unie, známá pod zkratkou REACH. Ta zavádí důslednou registraci všech chemických látek, zkoumání jejich potenciálních škodlivých vlivů, a schvalovací proceduru pro používání těch chemikálií, u kterých se prokáží nebezpečné vlastnosti. REACH by měl změnit současnou situaci, kdy u více než 90 % látek používaných v EU neexistují žádné údaje o jejich vlivech na životní prostředí a lidské zdraví.

K větší bezpečnosti průmyslových podniků může svým dílem přispět každý člověk. Pokud žijeme v blízkosti chemičky či jiného velkého zařízení, máme právo se ptát, jakou používá technologii, jaké škodliviny vypouští do životního prostředí a jak je zabezpečeno proti případné havárii. Když uvidíme mrtvé ryby v řece nebo plameny šlehající z budov, je totiž na otázky a preventivní opatření vždy už příliš pozdě.